Seznam obsahuje hrubé náčrty témat možných bakalářských (BP) a diplomových (DP) prací. Podrobnější zadání, včetně seznamu literatury, zájemci vypracují na základě konzultace.
Samozřejmě je možné (a vítané!) přijít s vlastním tématem.
Práce je možné psát česky i anglicky.
I. PŘÍRODNÍ FILOSOFIE
Ve Fyzice IV 1-5 podniká Aristotelés první systematickou úvahu v dějinách myšlení o pojmu prostoru, resp. místa. Místo ve vlastním smyslu je podle něj „první mez obklopujícího tělesa“. Aristotelova analýza je filosoficky zajímavá mimo jiné proto, že obsahuje promyšlenou kritiku alternativní možnosti, kterou by byla identifikace místa věci s prostorovým rozsahem, který tato věc zabírá. Víme, že tuto alternativní koncepci upřednostnila většina pozdějších antických myslitelů, čímž učinili krok směrem k představě homogenního prostoru novověké fyziky. O střetu mezi aristotelským a tímto alternativním pojetím víme zejména díky Simplikiově „Koroláru o místě“, který obsahuje systematickou kritiku Aristotelova pojetí. Konfrontace Aristotelovy Fyziky IV 1-5 a Simplikiova Koroláru skýtá prostor pro dvě možné závěrečné práce.
(a) Jedna práce (BP/DP) by se mohla soustředit na Aristotelovo pojetí, včetně jeho kritiky místa jako rozsahu, a na Simplikiovy protiargumenty. Cílem by bylo rekonstruovat Aristotelovo pojetí a zhodnotit, nakolik je obhajitelné (coby svébytná alternativa vůči představě místa jako rozsahu) před Simplikiovými námitkami.
(b) Druhá práce (DP) by se mohla zaměřit na pojetí, které hájí sám Simplikios a odlišuje je od obojího, tedy jak od Aristotelova pojetí místa jako meze obklopujícího tělesa, tak od rozšířeného pojetí místa jako rozsahu. Podle Simplikia je místo, resp. prostor, primárně formou mysli. Práce by mohla vyjít ze Simplikiových námitek vůči Aristotelově pojetí a pojetí místa jako rozsahu a pokusit se rekonstruovat Simplikiovu alternativu (připisovanou Damaskiovi). Eventuelně by si také mohla položit otázku, nakolik tato koncepce předznamenává Kantovu transcendentální analýzu prostoru v Kritice čistého rozumu.
Ve svém pojetí přírody (fysis) se Aristotelés snaží smířit předsókratovské projekty zkoumání přírodního světa v jeho autonomii s platonským nárokem na teleologický výklad. Aristotelovo pojetí fysis, včetně jeho argumentu pro přírodní teleologii, přitom staví na analogii mezi fysis a techné (tedy uměním v širokém významu expertní dovednosti) vyjádřené v tvrzení, že techné jednak „napodobuje“ a jednak „přivádí k naplnění“ fysis. Tato analogie je ve skutečnosti už předsokratovská (najdeme ji v lékařských spisech nebo u Démokrita) a vztah mezi fysis a techné je klíčový pro Platónovou kritiku předsokratovských projektů.
(a) Jedna práce (BP/DP) by se mohla zaměřit na Aristotelovy argumenty z analogie mezi fysis a techné ve fragmentech raného dialogu Protreptikos a ve II. knize Fysiky a položit si otázku, co a jak chce Aristotelés na základě této analogie o fysis ukázat, a jak nám tyto argumenty mohou pomoci pochopit, v čem spočívá novum Aristotelova pojetí fysis.
(b) Jiná práce (DP) by se mohla zaměřit na tvrzení, že techné napodobuje a přivádí k naplnění fysis, zmapovat kořeny této představy v lékařské tradici a u Démokrita, a položit si otázku, co přesně toto tvrzení znamená pro Aristotela. Nejbohatším zdrojem pro toto zkoumání je Theofrastův spis O příčinách rostlin, který nabízí velmi konkrétní – a v mnohém pozoruhodný – obraz toho, jak lidská techné kooperuje s fysis.
Podle pozdějších Platónových dialogů je duše tím, co hýbe samo sebou, a tak je schopno uvádět do pohybu tělesný svět. Ale co to znamená říci, že je duše sama v pohybu? V dialozích Faidros, Timaios a Zákony (X. kniha) najdeme tři odpovědi – z nichž každá ukazuje trochu jiným směrem. Jedna z hlavních otázek zní, jestli je pohyb duše stejného typu jako pohyby těla, nebo se jedná o zcela odlišný, specificky „duševní“ pohyb (ale co by to mohlo být?).
(a) Jedna práce (BP/DP) by se mohla zaměřit na tyto tři platónské texty a porovnat jejich odpovědi na otázku, jak duše hýbe tělesným světem z hlediska jejich filosofické přesvědčivosti a koherence.
(b) Jiná práce (DP) by mohla konfrontovat Platónovo pojetí s jeho kritikou v Aristotelově spise O duši (I 3).
V posledních dvou desetiletích se v rámci analytické filosofie mysli čím dál zřetelněji prosazuje aristotelský hylomorfismus (tedy představa duše či mysli jako „formy“ těla) coby autonomní pozice schopná poměrně elegantně řešit některé notorické problémy, s nimiž se filosofie mysli posledního půlstoletí potýká (např. otázku, zda je v rámci naturalistického rozvrhu možné chápat mysl jako svébytnou příčinu).
(a) Jedna práce (BP/DP) by mohla prozkoumat koherenci a udržitelnost hylomorfického řešení, jak je rozpracováno v díle W. Jaworskeho, tváří v tvář skeptikům, jako je třeba H. Robinson.
(b) Jiná práce (DP/BP) by se mohla pokusit zhodnotit diskusi o tom, jaký typ hylomorfismu má v rámci současné diskuse největší naději uspět – zda představa formy jako „struktury“ (jak ji rozpracovává třeba právě W. Jaworski nebo K. Koslicki), anebo robustnějši pojetí, které nacházíme např. u R. Koonse či A. Marmodoro.
II. METAFYSIKA
Jedním z klíčových pojmů řecké filosofie je bezpochyby logos. Ale původně znamená logos prostě „řeč“. Hérakleitos je první, kdo tomuto pojmu připisuje robustní kosmologickou a metafysickou roli. Práce by se mohla zaměřit na zhodnocení existujících odpovědí na otázku, jak se tento klíčový pojem u Hérakleita konstituuje a jakou roli hraje v jeho myšlení jako celku.
Tradiční interpretace Parmenida ho představuje jako paradoxního myslitele, který fenomén změny vykázal do oblasti pouhé iluze, když trval na tom, že všechno, co je, je jedno a zcela neměnné. Tato tradiční interpretace však přehlíží, že předmětem Parmenidova zájmu v první části jeho básně zřejmě není prostě „to, co je“ (ať už to znamená cokoli), ale mnohem specifičtěji „to, co je a nemůže nebýt“. Vezmeme-li tuto modalizaci předmětu Parmenidovy úvahy vážně, nijak odsud nevyplývá, že by jsoucna nemohla být mnohá a měnit se, resp. že by mnohost a změna musely být vykázány do sféry pouhé iluze. Tato paradoxní pozice je možná až dílem pozdějších „eleatů“, jako je Zenón a ještě spíše Melissos, a prosadili ji možná teprve sofisté. Práce by se mohla zaměřit na četbu Parmenidových zlomků ve světle modální specifikace jsoucna, o kterém je řeč v první části básně. Asi nejsystematičtější interpretaci tohoto typu nabízí J. Palmer a práce by mohla zhodnotit, do jaké míry se Palmerovi daří nabourat tradiční čtení (se kterým se student setkává třeba v příručce G. Kirka, J. Ravena a M. Schofielda).
Aristotelés je slavný svou kritikou platónských idejí a pojetím univerzálií jako tak či onak ontologicky závislých na jednotlivých přírodních předmětech. Součásti Aristotelovy kritiky platonismu je také otázka statusu matematických (zejm. geometrických) předmětů, se kterými se pojí některé specifické problémy (jako je např. numerická mnohost ideálních předmětů téhož druhu). Jako odpověď na platónská pojetí matematických předmětů načrtává Aristotelés (v Metafysice XIII 3) vlastní, pozoruhodnou koncepci jejich ontologie. Je přitom zřejmé, že tato koncepce nemůže jednoduše kopírovat Aristotelovo pojetí obecnin (trojúhelníky neexistují stejným způsobem jako koně – koně běžně potkáváme, zatímco v případě trojúhelníků máme smyslovou zkušenost nanejvýš s jejich aproximacemi). Aristotelés proto uvádí do hry svou koncepci modalit a tvrdí, zhruba řečeno, že matematické předměty skutečně existují – ale pouze na rovině možnosti. O tom, jak přesně toto tvrzení chápat se vede bohatá diskuse a práce by se mohla pokusit tuto diskusi zhodnotit a zamyslet se nad udržitelností Aristotelovy koncepce.
III. PRAKTICKÁ FILOSOFIE
Platónova Obrana Sókrata obsahuje historicky první – a velmi vlivnou – formulaci programu filosofie jako způsobu života. Jedním z distinktních rysů tohoto programu je důraz na racionální zkoumání důvodů jednání (protože „neprozkoumaný život není hoden žití“). Práce by se mohla zaměřit na otázku, jak přesně tomuto důrazu rozumět a jaké mohou mít různá porozumění důsledky pro chápání celé antické tradice „filosofie jako způsobu života“ (která v posledních desetiletích zažívá různé pokusy o znovuoživení). Východiskem by mohlo být srovnání dvou interpretací z díla P. Hadota a J. Coopera (s přihlédnutím k pozdějším příspěvkům do diskuse).
Klíčovou roli v rozhovoru mezi Sókratem a Thrasymachem v I. knize Ústavy hraje srovnání spravedlnosti, resp. nespravedlnosti, s uměním či expertízou (techné), které obrací značnou část pozornosti k tomu, co to vlastně techné je a jak se vztahuje ke svému předmětu. Sókratés hají na první pohled radikální tezi, že techné vždy jedná ve prospěch svého předmětu. Práce by se mohla pokusit zhodnotit udržitelnost této teze tváří v tvář Thrasymachovým námitkám. Je Sókratovo pojetí umění příliš „idealistické“, nebo je to pojetí, které je obhajitelné nezávisle na historickém kontextu (jak chce tvrdit např. R. Barney)?
V X. knize Ústavy Platón rozpracovává svůj nechvalně proslulý argument, podle nějž je umění pouhou nápodobou nápodoby a kazí duši člověka tím, že podněcuje její nižší složky. Nad tímto argumentem je obzvláště snadné se pohoršit a uzavřít tím, že Platón umění nerozuměl. Jeho argument ale možná není tak beznadějný, ani tak nepřátelský vůči umění tout court, jak by se mohlo na první pohled zdát. Práce by se mohla pokusit o rekonstrukci argumentu a přesnější pochopení toho, co Platón uměním vlastně míní a co na něm odmítá (a co ne).
V VI. knize Etiky Níkomachovy Aristotelés nejprve představuje pojetí vhledu (nús) jako čistě teoretické aktivity vázané na poznávání nedokazatelných principů věd (podobně jako ve Druhých Analytikách). Ve druhé polovině knihy však – poněkud překvapivě – pojem vhledu (nús) uvede do hry ještě jednou a rozšíří jeho význam na poznání konkrétních předmětů praktického života. Podle jedné vlivné interpretace (kterou hájí třeba J. McDowell) zde nús znamená schopnost racionálního vnímání – „vidění“ toho, co je v dané situaci spravedlivé nebo velkorysé. Práce by se mohla pokusit rozpracovat a zhodnotit (jak co do exegetické, tak co do filosofické přesvědčivosti) tuto koncepci.
V posledních desetiletích se vedle „etiky zvířat“ rozvíjí také – mnohem okrajovější – „etika rostlin“, která si klade například otázky po etickém rozměru šlechtění. Současní autoři chápou tuto disciplínu jako výkřik poslední módy. Ale ve skutečnosti je řada současných otázek předznamenána již v Theofrastově zkoumání rostlin (zvláště ve spise O příčinách rostlin a fragmentech Theofrastova ztraceného spisu O zbožnosti). Některé Theofrastovy úvahy pak dále rozpracovává Porfyrios ve spise De abstinentia. Práce by mohla vyjít z knihy Plant Ethics: Concepts and Applications (Routledge 2018), která podává dobrý přehled o současné diskusi, a pokusit se na jejím pozadí zhodnotit Theofrastovy a Porfyriovy úvahy o lidském zacházení s rostlinami: v čem antičtí autoři současnou diskusi předznamenávají a v čem je naopak antická perspektiva od té současné odlišná, ať už tuto odlišnost hodnotíme jakkoli.
Antický skepticismus se liší od novověké tradice tzv. metodologické skepse zejména tím, že chce být svébytnou filosofickou pozicí, ba svébytným způsobem života. Tím vzniká otázka po udržitelnosti této pozice a způsobu, jakým je možné ji hájit proti tradičním námitkám, že skeptik sám sebe vyvrací, resp. že jako skeptik není schopen nic vykonat.
(a) Jedna práce (BP/DP) by se mohla zaměřit na slavnou diskusi (původně mezi M. Burnyeatem, M. Fredem a J. Barnesem, do které se později zapojili další badatelé) o tom, jak radikální chce skepse být v pyrrhónském pojetí rozpracovaném u Sexta Empirika (jde jen o rezignaci na „vědeckou“ poznání skutečnosti, nebo o odmítnutí jakéhokoli mínění o okolním světě?). Ta otevírá netriviální filosofické otázky, zejména po tom, zda je filosoficky obhajitelný předpoklad, že je možné jednat nezávisle na jakémkoli mínění o vnějším světě.
(b) Jiná práce (BP/DP) by se mohla zaměřit na téma sebevyvrácení a prozkoumat, nakolik se Sextovi daří tétoi tradiční námitce čelit. Klíčové pro toto téma je Sextovo pojetí vypovídání jako „podávání zprávy“ o tom, co skeptik zakouší a jeho představa skeptické argumentace jako „projímadla“, které z člověka spolu s dogmatismem „vyžene“ i skeptickou argumentaci samotnou.
(c) Ještě jiná práce (BP/DP) by se mohla pokusit zhodnotit pyrrhónskou pozici Sexta Empirika na pozadí dřívější diskuse v rámci akademické skeptické školy, jak ji známe především díky (neúplně dochovanému) Ciceronovu dialogu Academica: tento materiál je zajímavý tím, že nabízí paletu hned několika skeptických pozic, z nichž ta nejradikálnější (Kleitomachova) z mnohém předznamenává, i když v jiných pojmech, pozici rozpracovanou u Sexta. Díky Ciceronovi můžeme pochopit leccos z motivací, které stály v pozadí posunů od jedné verse skepticismu k jiné.
IV. EPISTEMOLOGIE
Epikúros jako možná vůbec první myslitel zaměřující se na pojem „kritéria pravdy“ přichází s na první pohled absurdním tvrzením, že kritériem pravdy je smyslový vjem, který je jako takový vždy sám pravdivý. Práce by se mohla pokusit zmapovat tuto představu (včetně jejích kořenů u Démokrita a pozdějšího rozvinutí u Lucretia), vysvětlit, v jakém smyslu je epikurejské tvrzení obhajitelné a jaký význam má pro epikurejskou epistemologii jako celek.
Stoikové zavádějí do epistemologie pozoruhodný pojem „uchopení“ (katalépsis) jako jakéhosi středního epistemického stavu mezi pouhým míněním na jedné straně a věděním na straně druhé. Tento pojem má klíčový význam pro stoické pojetí učení (které se liší jak od platónské představy anamnéze, tak od aristotelského pojetí „indukce“), Základem uchopení je přitom „uchopující představa“ (kataléptiké fantasia), kterou stoikové považují na kritérium pravdy. O tom, zda je pojem uchopující představy udržitelný – a jak ho vlastně definovat – vedou stoikové diskusi s akadémickými skeptiky. Práce by se mohla pokusit zmapovat a zhodnotit tuto diskusi.
V první části dialogu Theaitétos, rozpracování Platón – velmi kreativně – relativistickou pozici, která je jakýmsi amalgámem určité verse hérakleitismu a prótagoreismu. V rámci této diskuse formuluje Platón Sókratovými ústy několik argumentů proti relativismu – ale zároveň nabízí jeho poměrně silnou obhajobu. Práce by se mohla pokusit zmapovat, domyslet a zhodnotit tuto diskusi na pozadí hlavních interpretačních přístupů k dialogu Theaitétos (představovaných F.M. Cornfordem, M. Burnyeatem a D. Sedleym).
