Témata jsou vždy označena jako B (bakalářské) nebo M (magisterské). U některých je možné obojí zaměření, s tím, že bude podle potřeby doplněna či upravena anotace a literatura. Preferované zaměření je vždy uvedeno jako první.
Student může rovněž požádat o úpravu tématu v souladu se svými zájmy, případně navrhnout téma vlastní, ideálně dané naznačenými tematickými okruhy, což jsou zhruba:
Analytická témata, logika a filosofie matematikyZénónovy paradoxy a jejich recepce
Russellův „Gray‘s Elegy Argument“ (B, M).
Paradoxy nekonečna (B, M) – rezervováno (Ján Hrnko)
Wittgenstein o rovnosti (M, B).
Frege o rovnosti (B, M)
Gettierův problém a redefinice poznání (B, M). – zadáno + obhájeno (Luboš Leopold)
Význam jako pravdivostní potenciál (B, M).– zadáno (Naomi Chládková)
Frege a Husserl o čísle (B, M). – zadáno (Tomáš Kraváček)
Wittgenstein o etice a náboženství (B). – zadáno + obhájeno (Viktor Vondrášek)
Fregův pojem analytičnosti (B) – zadáno (Pavel Šolín)
Nevyslovitelnost ve Wittgensteinově Tractatu (B, M) – zadáno (Richard Hamerlík)
Pragmatismus a sémiotikaPeircovy tři kategorie (M).
Jamesovo pragmatické pojetí pravdy a jeho kritika (B) – zadáno (Jana Dvořáková)
Jamesova teorie emocí a Wittgensteinův argument proti soukromému jazyku (B, M).
Pozice náboženství v Jamesově pragmatismu (B, M).
Wittgenstein o jistotě a pochybnosti (M, B).
Peircova abduktivní metoda (B, M) – rezervováno.
Soudce Oliver Wendell Holmes a americký pragmatismus (B) – zadáno (Daniel Kačer)
Hegel, Kleist a dialektikaBrandomova analýza dialektiky pána a raba (M).
Nietzsche a Kleist o pravdě (B, M) – zadáno (Pavlína Mucha)
Rezkovo pojetí věcnosti (B, M).
Kvaszova forma zobrazení mezi vědou a uměním (M, B).
Celek je nepravda (B, M).
Zákon sporu: klasická logika vs. dialektika (M, B) – zadáno (Dominik Pavlík)
Hegel a Pippin: Přehodnocení konce umění (B) – zadáno (Štěpán Květ)
Hudba, humor a barvyGoethe a Wittgenstein o barvách (M, B).
Scruton o filmu a fotografii (M, B).
Scruton versus Adorno o populární hudbě (M, B).
Hudba a tělesnost (M).
Nietzsche contra Wagner jako filosofický problém (M, B).
Inkongruenční teorie humoru a povaha zkušenosti (B) – zadáno (Tereza Hřídelová).
Pragmatické pojetí významu v hudbě (M, B) – zadáno + obhájeno (Alžběta Sadílková).
Wittgenstein o hudbě (B) – zadáno + obhájeno (Jaroslav Šulc)
Ve svém minimalistickém článku „Is Justified True Belief Knowledge?“ napadnul Edmund Gettier klasickou definici poznání (Theaitétos) jako pravdivého zdůvodněného přesvědčení dvěma protipříklady, jež se později začaly nazývat „gettierovské“. Úkolem práce je nejprve Gettierův problém představit a zároveň shrnout reprezentativní příspěvky do debaty, která k němu proběhla. Výsledně by měl autor práce formulovat vlastní stanovisko k problému (je Gettierův argument validní? pokud ne, co je jeho slabá stránka, pokud ano, jak lze odpovědět jeho kritikům?). Současně se autor může zaměřit na Brandomův návrh, který čte Gettierovu úvahu nikoli jako vyvrácení Platónovy definice, ale jako podnět k sociální redefinici či upřesnění poznání (viz Articulating Reasons, kap. 3).
Ve svém článku „O smyslu a významu“ zavedl Frege pojem významu v souvislosti toho, čemu se někdy říká princip kompozicionality. Podle něj význam celku závisí na významu částí a Frege ve svém článku takto skutečně ověřuje, zda je významem věty pravdivostní hodnota: poté, co zamění nějaké jméno jménem se stejným významem, konstatuje, že pravdivostní hodnota zůstává nezměněna, tedy platí substituovatelnost salva veritate. Zároveň ale Frege ponechává v platnosti princip kompozicionality, podle něhož je naopak význam části určen významem celku, konkrétně když nechává význam jména záviset na použití v přímém či nepřímém kontextu („Jitřenka je terestrická planeta“ vs. „Petr věří, že Jitřenka je terestrická planeta“, kdy v druhém případě nejde provést záměnu slova „Jitřenka“ slovem „Večernice“, přestože by obě měla mít stejný význam). Úkolem práce je toto dilema rozřešit, ideálně s pomocí Tugendhatova článku, v němž tvrdí, že Frege nepoužívá „realistický“ či „označující“ koncept významu, ale chápe význam naopak jako „pravdivostní potenciál“, tedy příspěvek slova k pravdivosti věty.
Wittgensteinův Tractatus oficiálně odkazuje etiku a náboženství jako neempirické diskurzy do oblasti toho, co nejde říci. Jako takové jsou podle něj nesmyslné. Narozdíl od členů Vídeňského kroužku, kteří četli tohoto vymezení pozitivně a pozitivisticky (viz Carnapova autobiografie), Wittgenstein sám jej ale vnímá „transcendentálně“: etika a náboženství smysl mají, ale radikálně odlišný od pozitivních vět. Tento smysl nejde vymezit deskriptivně, prostou větou, ale zevnitř, určitým typem jednání. Sám také cíl Tractatu právě v tomto duchu (např. v dopisu nakladateli Fickerovi) označuje za etický. Cílem práce je popsat pojetí etického či etična ve Wittgensteinově (rané) filosofii a vyjasnit, jakou roli hrají podle Wittgensteina v lidské zkušenosti etika a náboženství. Co se náboženství týče, může autor kromě záznamu přednášek z Cambridge roku 1938 zvážit další externí vlivy, zejména Tolstého spisů, konkrétně jeho Stručný výklad Evangelia.
Úkolem práce je podívat se na pojem analytičnosti u Gottlova Frega z několika hledisek. Základní hledisko je Fregův pojem analytického samotný, v jeho vymezení vůči Kantovi, jak se nachází zejména v Základech aritmetiky, ale i v jeho Pojmovém písmu a jinde. Zde by mělo hrát roli nejen vyjasnění užitých pojmů mezi Fregem a Kantem (a případně dalšími), ale i otázky přidružené, jako je Fregův údajný realismus ohledně matematických pojmů (který se, zdá se, s analytičností matematiky nemusí snést), tak status některých principů, jako jsou Humův princip nebo Grundgesetz V, které do své „analytické“ matematiky musel Frege přidat, aby mohl pojmově uchopit číslo. Další hlediska jsou fakultativní a zahrnují otázky dalšího vývoje matematiky, specificky axiomatickým směrem, v němž je na jednu stranu Kantův pohled na matematiku rozporován, když reaguje mj. na objev alternativních geometrií jako něco, co nejde opřít jednoduše na názoru, na druhé straně podpořen, když chápe matematiku jako záležitost hry se symboly v prostoru a čase.
Literatura
Stavba Wittgensteinova Tractatu je nesena rozdílem mezi tím, co lze v jazyce říci a co se v něm jenom ukazuje, jenž má zakládat vztah jazyka ke světu, tedy ontologii celého díla. Pro jeho zavedení existují zjevné důvody, zejména snaha vyhnout se klasickým paradoxům, ať už Kantovým nebo paradoxu Russellovu, které vyvstávají právě tehdy, když je vztah jazyka a světa tematizován, neboť on sám je právě něčím, o čem se nedá v jazyce mluvit, ale co se jen ukazuje na jeho použití. Wittgenstein ale nevyslovitelnost sleduje dál, totiž jako vlastnost jazyka nést nějaký smysl, což znamená mluvit jen o tom, o čem se mluvit dá a mlčet o tom, o čem mluvit nelze, viz také poslední věta Tractatu. Ta je enigmatická už proto, že se zdá sama sebe porušovat, tedy dopouští se zdánlivě téhož paradoxu, jemuž se snaží vyhnout.
Cílem práce je analyzovat pojem Tractatu jako ústřední fenomén Wittgensteinovy sémantiky, a to jednak co do stránky technické, tedy mj. ve vztahu k sémantickým paradoxům a otázkám vztahu jazyka a světa (proč je logická forma nevyslovitelná?), jednak ve vztahu k jeho širšímu pojetí filosofie vůbec (proč nejde o filosofii mluvit?). V kontextu této analýzy by měl autor také objasnit samotnou paradoxnost Wittgensteinova vyslovení nevyslovitelnosti filosofie. Práce by se měla primárně opírat o výklad technické části a ostatní pak přizpůsobit tomuto výkladu podle vlastní úvahy.
Literatura
Ve své knize Pragmatismus podal William James pojetí pravdivosti, jehož cílem bylo primárně vymezit se vůči statickým koncepcím pravdy, zejména teorii korespondenční. Pravda není prostá korespodence věty se světem, ale něco, co se větě (nebo ideji) přihodí a na čem mají její uživatelé praktický podíl. Důraz klade zejména na procesy verifikace a ospravedlnění. Na Jamesovu knihu (a s přízněné teorie C. S. Peirce a F. Schillera) reagoval Bertrand Russel v článku The Transatlantic Truth, v němž Jamesovu teorii shrnul jednoduše jako „pravda je cokoli, čemu se vyplatí věřit“ a následně podrobil detailní kritice. Na ni James reagoval v knize The Meaning of Truth. Úkolem stati je jednak formulovat Jamesovu koncepci pravdy ze zmíněných spisů a rekonstruovat celou debatu. Podstatnou část práce by měla tvořit formulace vlastního stanoviska k problému pragmatického uchopení pravdy se zaměřením na následující otázky: Je Russellova kritika oprávněná? Pokud ano, není možné Jamesovu teorii reformulovat tak, aby se jeho námitkám vyhnula a byla stále v souladu s obecnými záměry pragmatické filosofie? Autor může rovněž kontrastovat Russellův odmítavý postoj s Wittgensteinovým vstřícnějším stanoviskem a recepcí pragmatismu v souvislosti s jeho pozdějším odmítnutím korespondenční teorie pravdy.
Ve svém spisu „O označování“ odmítá Russell svou dřívější teorii významu stejně jako Fregovu dvojúrovňovou sémantiku smyslu a významu a navrhuje koncept nový, který si vystačí s jedinou úrovní toho, co podle Russella objektivně a realisticky je. Klíčová je přitom analýza vět, kde takový realistický význam chybí, paradogmaticky „francouzský král je holohlavý“. Úkolem práce je nejprve popsat rozdíl mezi Fregeho a Russelovou sémantickou koncepcí, jak jsou dány spisy „O smyslu a významu“ a „O označování“. Dále se je třeba zaměřit se na roli, kterou v Russellově argumentaci hraje tradičně nejasný a obtížně interpretovaný „Gray’s Elegy Argument“, tedy pasáž Russelova textu, kde operuje s „prvním řádkem Grayovy elegie“. Součástí práce může být i náčrt Russellovy původní teorie označování z The Principles of Mathematics (1903), případně další vývoj Russellovy sémantiky, zvláště bude-li se jednat o práci magisterskou.
Ve své stati „O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním“ předkládá Nietzsche ranou podobu toho, co je nazýváno jeho perspektivismem, když tvrdí, že objektivní pravda je jen iluzí, resp. zdrojem epistemologické skepse, a jediné, co je nám k dispozici je perspektivní poznání či vidění. To je příležitostně dáváno do souvislosti s Kleistovým prohlášením, že jej Kantova filosofie dohnala k radikální skepsi ohledně možnosti poznání, neboť svět je vždy podstatně ovlivněn naší perspektivou, viděním světa, přirovnaným k jeho nahlížení přes barevné brýle (Nietzsche Kleistova slova cituje v jedníé ze svých nečasových úvah „Schopenhauer jako vychovatel“). Úkolem práce je analyzovat tuto souvislost s případným využitím Conantovy studie o Nietzscheho perspektivismu a jeho analýzy několika pozic, které lze perspektivismem nazývat a jejich „dialektického“ propojení. Možné je rovněž prozkoumat, zejména pokud se bude jednat o práci magisterskou, do jaké míry lze Kleistův postoj demonstrovaný v jeho jiných spisech, ať literárních či teoretických, považovat za perspektivistický, případně v jakém smyslu lze Kleistovo a Nietzscheho pojetí pravdy považovat za relační, tedy konstatující, že pravdivost není možná bez omylu (zde viz zejména Kleistova stať „Nejnovější vzdělávací reforma“).
Ve své knize A Spirit of Trust předkládá Brandom analýzu Hegelovy dialektiky pána a raba, která se zaměřuje na její kognitivní aspekt, tedy chápe ji primárně jako drama poznání, aniž by ignorovala naturalistickou či naturalizující roli touhy, jak ji zachycuje a rozvíjí Hegelův koncept „touhy po uznání“. Podobně jako u Kojèvovy interpretace je v Brandomově analýze podstatný reflexivní moment obrácení touhy k sobě samé, Brandom ale předkládá čtení, které lze nazvat jako celkově “strukturální”. To se odvíjejí od vhledu, že touha, kterou vykazuje lidská sapience narozdíl od pouhé zvířecí sentience, má triadickou strukturu, tedy není založena na prostém dyadickém vztahu člověka a světa. Z toho Brandom odvozuje jakousi „algebru“ vztahů uznání, jejíž součástí je i dedukce toho, proč musí být uznání symetrické. Úkolem práce je Brandomovu analýzu podrobně rekonstruovat a případně srovnat s dalšími možnými čteními, primárně s Kojèvovým, ale perspektivně i s těmi autory, kteří jako Stekeler nebo McDowell odmítají číst argument jako sociální, ale tvrdí, že se primárně jedná o rozštěp v rámci samotného subjektu (tedy nikoli opozic dvou bytostí, ale např. těla a mysli).
Pragmatické pojetí významu jako celku důsledků, které nějaká událost má, má tu výhodu, že je aplikovatelné i na jiné oblasti zkušenosti, než je zkušenost vědecká. Jednou z nich je zkušenost hudební. Není tomu přitom tak, že by pragmatismus hudbu chápal jako cosi nacházející se mimo oblast poznání – naopak, cíleně zohledňuje její afektivní i kognitivní stránku, tedy to, že působí na naše smysly a vyvolává tak určité emoce, tak to, že je něčím, čemu lze rozumět. Úkolem práce je toto pragmatické pojetí hudební zkušenosti blíže představit a stručně zhodnotit, ideálně v návaznosti na následující pragmatické “epizody”: (1) První je Peircovo pojetí významu nějaké události jako souboru důsledků, které vyvolá. (2) Druhá je Deweyho teorie emocí, která je vnímá jako důsledky konfliktu dvou motorických aktivit a jejich snah o koordinaci. (3) Třetí je Meyerův pokus o jejich propojení, když emoce v hudbě chápe výsledek konfliktu očekávání, která máme při poslechu hudební události, s jejich dovednými narušeními, jak je autor skladby úmyslně připravuje tak, aby vyvolal estetický zážitek. V úvahu lze vzít dále vztah k Meyerovým pragmatickým předchůdcům (zmínění Peirce, Dewey, ale i William James), tak k těm, kdo na ni dnes navazují a v jistém smyslu ji naturalizují, viz zejména práce Davida Hurona.
Peircova teorie kategorií, nazvaných jednoduše Prvostí, Druhostí a Třeťostí, je základem jeho filosofického systému, který na pozadí provázaných a kumulativně chápaných triád buduje na jedné straně obecnou teorii znaku (Peircova sémiotika) a na straně druhé metafyzický systém, v němž se náhoda skrze zvyk proměňuje v podmíněnou nutnost. Úkolem práce je popsat Peircovu teorii kategorií samotnou, ideálně na pozadí jeho recepce Kantovy a Hegelovy filosofie, a dále rekonstruovat její vztah k jeho teorii znaků, zejména k triadické definici znaku jako něčeho, co pro někoho (interpretanta) zastupuje v jistém ohledu něco jiného (předmět).
Úkolem práce je nejprve představit inkongruenční teorii humoru, ideálně na pozadí základních textů, které ji vymezují (zejména Schopenhauera Světa jako vůle a představy, případně dalších, viz Morreallova příručka) a dále probrat nejběžnější argumenty pro a proti ní (v případném srovnání s dalšími vlivnými teoriemi komična). Druhým úkolem je využití samotné inkongruence k vysvětlení role komična v naší zkušenosti, tedy toho, jaký má či může mít inkogruenčně chápané komično vztah k našemu poznání a dalším oblastem ducha, pokud vůbec nějaký. Pokud by se autor rozhodl brát inkongruenční teorii jako zakládající, může rovněž zdůvodnit, v jakém ohledu na ni lze převést jiné konkurenční teorie, speciálně Freudovu a Bergsonovu.
Ve svých Základech aritmetiky podal Frege vymezení přirozeného čísla, kterým v pravém smyslu slova založil analytickou metodu filosofie: nikoli otázkou po podstatě pojmu, ale zkoumáním užití číslovek ve větách. Jeho definici analyzoval a podrobil kritice Edmund Husserl ve své Filosofii aritmetiky, na niž pak Frege reagoval v podrobné recenzi, která údajně otřásla Husserlovým psychologizujícím pojetím sémantiky a vedla až k vydání Logických zkoumání o deset let později. Úkolem práce je nejprve představit Fregovu definici a její Husserlovu kritiku, dále pak Fregovu reakci na ni. Dále je úkolem recipovat autory, kteří Husserlovu ranou kritiku proti Fregově vymezení – v rozporu s převládajícím názorem – brání (viz Tieszen, Ortiz-Hill), a zaujmout vůči nim nějaké stanovisko.
Wittgensteinovy Poznámky o barvách se řadí k jeho nejpozdějším a za jejich podnět je standardně označována Goethovy teorie barev, jednak jako žánr, k němuž se po Goethovi řada vlivných filosofů – významně zvláště Schopenhauer – připojila, jednak jako spis (Zur Farbenlehre), který Wittgenstein intenzivně četl. Goethe sám měl evidentně vliv jak na Wittgensteinovo pojetí „fenomenologie“, tedy jakéhosi předteoretického zkoumání skutečnosti, tak především na pojem „přehledného znázornění“ a také na kritiku pojmu kruciálního experimentu (experimentum crucis), tedy empirické evidence, která jednoznačně a nezpochybnitelně koroboruje pravdivost nějaké teorie. Takový experiment chtěl podat Newton ve své Optice na důkaz toho, že se bílé světlo skládá z paprsků odlišných barev daných odlišným úhlem lomu. Goethe tuto teorii napadá – v duchu pozdější nauky o nedourčenosti empirické evidence a na pozadí moderního, interdisciplinárně pojatého pojmu experimentu –, a zároveň proti ní klade teorii vlastní, která nechává barvy vyvstat z kontrastů světla a tmy. Wittgenstein však Goetha rovněž napadá, mj. když říká, že pro jeho teorii neexistuje žádný experimentum crucis. Úkolem práce je primárně vyjasnit Wittgensteinův vztah ke Goethově teorii, na pozadí přehledné rekonstrukce Goethových hlavních názorů a Wittgensteinových poznámek k nim. K uvážení je rozvinutí dalších souvisejících témat, jednak srovnání fenomenologické metody Goethovy a Wittgensteinovy a pojmu přehledného znázornění ve vztahu ke Goethovu pojmu prafenoménu. Pro magisterskou práci může být vhodné srovnat také Goethovu kontrastní teorii barev s relační ontologií Tractatu (smysluplné je to, co se nachází mezi kontrasty tautologičnosti a kontradikce), případně Filosofických zkoumání (poznání není možné bez omylu).
Zákon sporu je tradičním principem, s nímž je spojováno logické myšlení, a zároveň neuralgickým bodem, v němž se vůči němu vyhraňuje myšlení dialektické. Z dialektického hlediska je přitom otázka, v jakém ohledu lze zákon sporu odvrhnout a nebo jej činit jen jedním z opozit (teze či antiteze), skrze než se uskutečňuje myšlení v jeho dynamičnosti. Úkolem práce je v první řadě zmapovat, jak je zákon sporu vnímán na logické a dialektické části spektra a následně zhodnotit, zda je v jejich postojích vůči sporu možná nějaká koexistence, případně alespoň vyjasnění protichůdných názorů, či zda je takové vyjasnění, v duchu odmítnutí zákona sporu, vůbec žádoucí a možné. Podle potřeby může autor sáhnout k doplňující literatuře, např. o parakonzistentních logikách, nebo naopak k Engelsovým vývodům o tom, proč zákon sporu nutně neplatí.
Wittgenstein patří k několika velkým filosofům, jejichž zájem o hudbu vede k tomu, že jí přiřazují i mimořádný filosofický význam. Zároveň je pro styl aforistický styl a také teorii nevyslovitelnosti relativně málo explicitní v tom, v čem by tento význam měl spočívat. V Tractatu se takto hudba vyskytuje především jako případ zobrazovacího vztahu, ve Filosofických zkoumáních jako případ jazykové hry daný už tím, že umění je něčím, čemu lze rozumět, a vzniká u něj tedy i problém správného a chybného řízení se pravidlem. Cílem práce je rámcově prozkoumat Wittgensteinův postoj k hudbě, zvláště ve vztahu k jeho teoriím jazyka. Podle potřeby se může soustředit na rané či pozdní dílo (včetně kulturního kontextu hudby, jak jej lze najít zejména v Rozličných poznámkách), případně zvážit, jaký a zda vůbec nějaký, mohla mít na Wittgensteinovy názory vliv filosofie a teorie hudby Schopenhauerova.
Jméno Olivera Wendella Holmese ml. je spjato nejen s americkým právem a jeho činností u Nejvyššího soudu, díky níž je považován za jednoho nejvlivnějších a nejcitovanějších amerických soudců v historii, ale i s úzkými vazbami na zakladatele amerického pragmatismu. U jeho zrodu stál spolu s Williamem Jamesem (s nímž se celý život úzce přátelil) a Charlesem Sandersem Peircem jako člen tzv. Metafyzického klubu (viz Menand 2001).
Jako soudce Nejvyššího soudu měl Holmes ve své rozhodovací praxi zásadní vliv na přerod v chápání svobody projevu. Podle konzervativního stanoviska se tato svoboda nevztahuje na trestní represi poté, co projev učiníme, ale projevuje se jen jako svoboda nebýt cenzurován. Holmes svými většinovými stanovisky toto tradiční čtení narušil. Podle jeho názoru (v případu Schenck v. U.S.) mohou zákony omezovat projevy jen v případě, kdy představují zřejmé a bezprostřední nebezpečí způsobení zásadního zla, kterému je Kongres oprávněn zabránit. Tento test zřejmého a bezprostředního nebezpečí byl soudci nadále vykládán poměrně široce, což Holmese donutilo k přeformulování jeho stanoviska a rozšíření toho, jak by svoboda projevu měla být vykládána. Ve svém odlišném stanovisku (v případu Abrams v. U.S.) Holmese vyřknul tezi, že by nikdo neměl být trestán jen za to, že mluví neblaze o ústavním zřízení Spojených států amerických. „To je v každém případě teorie naší Ústavy. Je to experiment, jako je experimentem celý život.“ Toto stanovisko vyjasnil tím, že „nejvyššího vytouženého dobra se dosáhne volným trhem myšlenek.“
Úkolem práce bude prozkoumat, jestli a do jaké míry se Holmesovy rané vazby na pragmatismus projevily v jeho právní praxi, zvláště s ohledem na témata svobody projevu a jejího moderního chápání.
White, G.E. Justice Oliver Wendell Holmes: Law and the Inner Self, New York: Oxford University Press, 1993
Cílem bakalářské práce je na pozadí prací Roberta Pippina zhodnotit význam Hegelovy teze o „konci umění“. Vzít v úvahu je přitom třeba jak Hegelovu koncepci umění, jak je předložena v jeho Estetice, případně záznamech přednášek z estetiky, tak širší souvislosti Hegelovy filosofie, tedy roli, kterou Hegelově filosofickém systému estetika hraje. Zaměřit se je vhodné zejména na pojetí krásy jako smyslového vyjádření ideje a svobody.
Výhoda Pippinovy polemiky s Hegelem nad tezí ke konci umění spočívá v tom, že probíhá nad konkrétní analýzou uměleckých děl (konkrétně Manetových obrazů), z nichž pak vyvozuje některé závěry o podstatě modernity a jejího vztahu k Hegelovi. Práce by měla rekonstruovat jádro Pippinovy argumentace a konfrontovat jej s Hegelovým vlastním postojem, případně posoudit, zda se Hegelovo stanovisko konce umění – vzhledem ke své cíleně antitetické povaze – samo nepřekračuje, tedy zda např. samotná existence modernistických děl nepoukazuje k nutnosti stanoviska konce umění.
Petr Rezek předložil specifické řešení problému, jenž stojí před každou imanentní filosofií, totiž jak se od postřehu, že se – s Nietzschem řečeno – na svět díváme lidskou hlavou a tu si nemůžeme uříznout, přeci jen musíme dostat k objektivnímu pojetí světa, tedy k věcem samým. Rezek tak činí pod hlavičkou „věcnosti“, pojmu, který má dvě vrsty: (1) původní inspiraci Husserlovou filosofii a konceptem intencionality, tedy zaměřenosti našich jevů na věc, která se skrze ně jeví; (2) každodenní odkaz k „věcnosti“ coby „přiměřenosti“ a „odstupu“ ve vyjadřování, který lze kontrastovat s přístupem nevěcným, až kýčovitým, v němž jde o věc jen zdánlivě. V kýčovitém myšlení jev nepoukazuje k věci, ale k nám samým.
Specifičnost Rezkova přístupu spočívá v tom, že věcnost nespojil s pozitivním konceptem reference, ale s pojmem konfliktu, skrze nějž lze věci teprve dosáhnout, a to napříč různými oblastmi zkušenosti. Na jedné straně je umění, kde je konflikt součástí napětí, které vyžaduje porozumění uměleckému dílu, na druhé politika, kde je kýč (jmenovitě ukazovaný na Havlově „životě v pravdě“) identifikován s upadlými formami intersubjektivity, a vůči němu pak postaven život v konfliktu jako adekvátnější model, kde bereme druhého vážně – v jeho nesouhlasu s námi i tím, co považujeme za chyby a omyly –, aniž bychom se s ním právě proto nutně museli identitikovat.
Úkolem práce je Rezkovu věcnost rekonstruovat alespoň v některém ze zmíněných aspektů, primárně se zaměřením na umění, politiku nebo obecnou filosofii. V magisterské práci je vhodné tyto oblasti úžeji propojit.
Podle Wittgensteina v jeho Tractatu je rovnost (pseudo-)vztahem, jehož artikulace nedává žádný smysl: tvrdit ji znamená říkat buď, že je jedna věc jedna (A = A), tedy banalitu, nebo že jsou dvě věci jedna (A = B), tedy očividnou nepravdu (§ 5.5303). Tím se zapojuje do tradičních debat a paradoxů, jako je ten, zda lze dvakrát vstoupit do jedné řeky, především ale předkládá specifickou teorii označování, v níž je vztah jazyka ke světu založen na bezprostředním a nevyslovitelném vztahu určitých výrazů, totiž jmen, k tomu, co označují, totiž předmětům. Tato nevyslovitelná „identita“ jazyka a světa je předpokladem, aby šlo o světě smysluplně mluvit, totiž ve větách, které jsou obrazy faktů.
Úkolem práce je vysvětlit roli rovnosti ve Wittgensteinově Tractatu, resp. jeho představě o jazyce jako „obrazu“ světa, a to spolu s obecným zamyšlením nad její povahou a funkcí v jazyce vůbec. To druhé je možné učinit v kontextu dalších pokusů o její zachycení, primárně v pracech Gottloba Frege, k nimž se Wittgenstein v Tractatu kriticky vztahuje.
Zénonovými paradoxy nezačíná jen filosofická „dialektika“, ale i zvláštní a podezřelá schopnost rozumu dospět do sporu sám se sebou, tedy ztratit svou domnělou jistotu, ať už ve prospěch jiných kognitivních mohutností, konkrétně smyslů, nebo upadnutím do čiré skepse. Zénonovy paradoxy to specificky činí ve vztahu k našim představám o času a prostoru a možnostem jejich měření a pohybu v nich.
Úkolem práce je představit paradoxy samotné a běžné reakce na ně, ideálně v přehledném a systematickém členění. Zároveň by se měla práce zabývat tím, co paradox sám vlastně znamená z hlediska poznání a co znamená jej případně vyřešit. Zadání práce je vhodné dále upřesnit podle studentova zájmu a výběru referenčních autorů (Aristotelés, Hegel, Bergson, apod.), viz třeba Salmonova čítanka. Ideálním tématem práce by byla otázka, do jaké míry jsou paradoxy skutečně řešeny objevem infinitesimálního kalkulu.
Problém pojmu nekonečnosti je jednak v tom, že nekonečnost prezentuje jako specifický druh kvanta, tedy něco, čím lze měřit určité veličiny, jednak v tom, že jako takový vede k rozličným paradoxům, od Zénonových přes Kantovy až po moderní paradoxy logiky a teorie množin.
Úkolem práce bude se na problém nekonečnosti v těchto dvou aspektech zaměřit nad konkrétními autory a texty podle další domluvy a následného upřesnění anotace. Orientovat se lze podle knihy Kolman, V., Roreitner. R. (eds.) O špatném nekonečnu, Filosofia, Praha 2013.
Ladislav Kvasz formuloval v návaznosti na Wittgensteinův Tractatus koncepci formy zobrazení, které využívá rozdílu mezi tím, co lze v dané teorii říci a co se v ní jen ukazuje, ovšem způsobem, jenž narozdíl od Tractatu popisuje vývoj těchto forem stálým zexplicitňováním implicitního. Učinil tak jednak na pozadí vývoje jazyka matematiky (Patterns of Change) a recentně ve vztahu k představám o prostoru ve výtvarném umění (Prostor mezi geometrií a malířřstvím). Tím rozvrhl pojetí poznání, které není statické, ale zároveň si třeba narozdíl od toho Kuhnova ponechává představu pokroku, ovšem ne takovou, která by vedla k nějakému předem danému cíli, jako např. ta Popperova.
Úkolem práce je blíže popsat a analyzovat principy Kvaszovy teorie zobrazování, ve zvolené aplikaci, a to jednak ve vztahu k Wittgensteinovu Tractatu, jednak k standardním teoriím vědy, resp. umění a jejich vztahu k pokroku. Tato část práce může být v zadání dále specifikována podle studentových zájmů, tedy orientována na specifickou vědeckou oblast nebo oblast umění.
Gottlob Frege se zabývá rovností systematicky, jednak jakožto logickým tématem, které vyvolává otázky, jakého typu je to relace, viz článek O smyslu a významu, a proč ji je třeba učinit součástí Pojmového písma jako jednu z logických konstant. Za tím vším je ale zásadní vhled filosofický, který tvrdí, že rovnost je vnitrojazykovou technikou, jíž je zajištěn vztah výrazů jazyka, konkrétně jmen, ke světu objektů, zhruba v duchu pozdější Quinovy devízy „není entity bez identity“. Tuto techniku Frege zavádí v rámci svých Základů aritmetiky v souvislosti s otázkou, co je číslo, kterou převádí na problematiku jejich „znovurozpoznání“, totiž stanovení kritérií rovnosti mezi číslovkami, resp. reprezentacemi čísel. V tom se opět projevuje Quinova holistická devíza o neurčitosti reference, kdy na otázku „co je N?“ nestačí jen ukázat a říci „toto“, ale spíš: „totéž, co M“, tedy udat rovnost „N = M“.
Úkolem práce je předložit Fregovo pojetí identity mezi jeho Pojmovým písmem, Základy aritmetiky a článkem O smyslu a významu a podat koncizní analýzu toho, jakou funkci má rovnost v jeho filosofii.
Podle Scrutona lze jako znak pravého umění považovat jeho schopnost přivést nás skrze představivost k podstatě skutečnosti, zatímco pouhá fikce nás od ní odvádí, resp. nahrazuje ji nějakým zástupným předmětem, jak se to děje např. v pornografii. Film a fotografie jsou podle něj blíže tomuto zástupnému modelu, protože mají ke svému předmětu kauzální vztah, tedy např. jejich krása je nutně i krása jejich předmětu, zatímco umění má být s to krásně zachytit i předmět ošklivý. Jeho struktura je strukturou intencionální.
Úkolem práce je podrobně rozebrat Scrutonovu argumentaci, také v souvislosti s jeho ostatními úvahami nad tím, co znamená rozumět umění, a identifikovat její případné přednosti či slabiny, také v kontextu vybrané kritiky (tu lze dále upřesnit ve finálním návrhu anotace).
Roger Scruton stejně jako Theodor W. Adorno podali pojetí kultury a role umění v něm, které vylučuje populární formy kultury, specificky populární hudby, jako regresivní, ovšem z důvodů, které se u obou přinejmenším verbálně liší. Scruton proto také Adornovu kritiku popu, zvláště ve vztahu k jazzu, dále analyzoval jako nepřípadnou, resp. předpojatou, a spojil ji s Adornovými postoji levicového elitáře, zatímco sám se hlásí k postoji konzervativnímu.
Úkolem práce je nejprve rekonstruovat postoje Adornovy a Scrutonovy k populární hudbě, tedy argumenty pro její kritiku a regresivní společenskou funkci, stejně jako Scrutonovu kritiku Adorna. V analytické části je vhodné rozebrat, do jaké míry se zmíněné argumenty zdají bát platné a v čem lze vidět jejich případnou slabinu.
William James formuloval vlivnou teorii emocí, někdy nazývanou též Jamesova-Langova a někdy též „teorií uvolnění“ (discharge theory). Podle ní je to s emocemi opačně, než se obvykle má, totiž že afekt, např. zármutek, nepředchází svým projevům, např. pláči, ale naopak: „nepláču, protože jsem smutný,“ zní populární formulace, „ale jsem smutný, protože pláču.“ Teorie sama byla hojně diskutována v psychologii a příbuzných disciplínách, a následně částečně zpochybněna, částečně ospravedlněna. Zajímavý je však její aspekt, který využívá určitý habituální rys našeho jednání a váže na něj určité vnitřní stavy, včetně takových, jako je porozumění. Toto využití totiž nečte Jamesovu teorii kauzálně, tedy jako jednoduchý vztah pokusů o úsměv k vyvolání dobré nálady, ale ve smyslu jednoty vnitřního a vnějšího, tedy nemožnosti oddělit vnitřní stavy od vnějších projevů a vice versa.
Zajímavý návrh v této souvislosti podává Saul Kripke ve své interpretaci Wittgensteinova argumentu proti soukromému jazyku, kde Jamesovu teorii chápe jako významný případ pojmové inverze, která některé kognitivní a afektivní pojmy deintelektualizuje a takto umožňuje formulovat jejich adekvátní čtení, sociálně zakotvené čtení. Konkrétním případem je zde pojem řízení se pravidlem.
Úkolem práce by bylo toto analogii rekonstruovat a vytěžit, ať už směrem k Jamesově teorii emocí, nebo k Wittgensteinově argumentu. Zadání práce a literatura budou v tomto smyslu upraveny podle další domluvy.
Jamesův systematický zájem o náboženství se pohybuje zhruba mezi dvěma dominantními představami. Jedna je nesena jeho pragmatismem, jenž vychází z toho, že náboženství má reálné důsledky pro jednání člověka a jako takové může být, podle pragmatického kritéria, pravdivé. Tato představa je dále vtělena v Jamesův meliorismu, tedy doktríny, že se se člověk může aktivně podílet na zlepšení světa – v jeho napětí mezi pesimismem a optimismem –, jenž je opět formulován v náboženské terminologii, totiž jako otázka po možnosti spasení. Spása je podle Jamese možná, ale nikoli garantovaná. Druhá představa je ta obsažená v Druzích náboženské zkušenosti, která se řídí klasifikací různých náboženských prožitků, s hrubou schematizací do dvou různých postojů ke světu, optimistickému, „healthy-minded“, a pesimistickému, „sick souled“, s Jamesovou osobní preferencí pro druhou variantu. Zde je pragmatické kritérium nahrazeno empiricko-fenomenologickým, jak obsáhle argumentuje Richard Rorty, a takto inkonzistentní s první představou.
Úkolem práce je nejprve podat hrubý náčrt Jamesova pojetí náboženské zkušenosti, v napětí daném jeho Pragmatismem a Druhy náboženské zkušenosti, a dále odpovědět, zda jsou příslušné koncepce slučitelné a případně v čem a v čem nikoli. Případné další upřesnění a literatura jsou otázkou domluvy.
Ve své pozdní filosofii artikuluje Wittgenstein specifickou pozici, kterou lze chápat jednak jako útok na Descartovu metodickou skepsi („Ten, kdo si není jistý žádným faktem, ten si nemůže být jistý ani smyslem svých slov.”) a jednak Descartovu představu, že existuje absolutní a spolehlivý základ našeho poznání (Pojmy jako jistota, pravda apod. se vyskytují vždy s antitezí, tj. nemají absolutní platnost). Tím se opatrně pohybuje mezi dogmatismem představy, podle níž musí mít každé poznání fixní a nepochybný základ, a anarchismem představy, že takový základ zcela chybí, protože dnešní pravda je včerejší nepravdou a vice versa. Tím vzniká specifický koncept jistoty, která nemůže být jistotou osobní, ani jistotou objektivní, danou mým přímým vztahem ke světu, ale jistotou intersubjektivně zakotvenou v určitém společenství se společnou historií a zvyklostmi. Tím jsou poznámky o pochybnosti a jistotě spojeny s úvahami o poznání ve Filosofických zkoumáních.
Úkolem práce je tuto pozici pečlivě rekonstruovat, zejména v popsaném kontrastu pojmového dogmatismu a anarchismu a také s ohledem na Wittgensteinovo tvrzení, že naše pochybnosti tvoří systém, tj. jsou umožněny existencí vět, o nichž relativně k těmto pochybám pochybovat nelze – tzv. mytologií, a možností tuto mytologii, byť obtížně, změnit. Téma lze dále specifikovat podle potřeby a zaměření.
Peircova teorie vědy je jednak založena na představě specifické „vědecké“ metody, kterou Peirce vymezuje vůči jiným tradičním metodám, jak dosahovat přesvědčení, specificky metodě autoritou, jednak na jejím upřesněním v podobně tzv. abdukce, kterou dále ilustruje na četných vědeckých objevech, mj. Keplerově objevu eliptických planetárních drah. Ačkoli se abdukce v těchto objevech nevyskytuje nikdy sama, ale v rámci pro Peirce charakteristického systému triád, v němž abdukce slouží k navrhování hypotézy (dráhy jsou eliptické), dedukce k vyvozování příslušných predikcí (planeta tedy bude tam a tam) a indukce k dalšímu potvrzování této hypotézy (protože byla tam a tam, lze usoudit, že hypotéza platí), je abdukce jediná kreativní, a takto hodná další pozornosti.
Úkolem práce je abdukci jednak zasadit do Peircova systému, v jeho idiosynkraziích, které, po Kantově vzoru, odmítají empirické či naopak čistě racionalistické pojetí přírodovědy, a dále zhodnotit, jak lze tuto metodu chápat ve světle moderní teorie vědy, např. ve vztahu k Popperově „logice vědeckého bádání“, které se Peircovou teorií vědy (ne už tak ale jeho teorií abdukce) inspirovala. Další zaměření práce lze dále diskutovat a přizpůsobit.
Okolnost, že se při porozumění hudbě spíš než intelektuálními kritérii řídíme (také) kritérii tělesnými, je artikulována často, např. v Nietzscheho konstatování, že hudbu posloucháme spíše svaly než ušima a naše motivy pro to jsou veskrze „taneční“. Podat systematický způsob, jak toto tělesné porozumění uchopit, nechceme-li jej současně zbavit kognitivního rozměru, jenž je právě vázán na pojem „porozumění“, není snadné už proto, že se teorie vtělené kognice stále orientují na intelektuální rozměr zkušenosti a umělecký zůstává do jisté míry stranou, resp. je vnímán jako sekundární. Jistou výjimku nabízí nová fenomenologie Hermanna Schmitze, která užívá obecné kategorie pociťovaného těla k analýze zkušenosti jako takové právě na příkladech z umění, aniž by se ale podrobněji věnoval hudbě. Takové rozšíření, či aplikaci Schmitzovy teorie podnikl Petr Rezek, byť fragmentárně, zejména ve svých Chapadlech opery.
Úkolem práce je identifikovat možnosti, které by taková aplikace a další rozpracování Schmitzovy teorie měly, bazálně shrnutím jejích východisek (kategorií pociťovaného těla, typu zužování a rozšiřování, napětí a dmutí, tělesné ekonomie apod) a jejích aplikací u Rezka, s možnostmi další systematizace. Jelikož Schmitzovo dílo bylo do angličtiny přeloženo jen z malé části, je zde vhodná alespoň průměrná znalost němčiny.
Tvrzení, že je celek nepravda, je Adornova známá reakce na Hegelovo vyjádření, že je pravda celek, a zároveň přihlášení se ke specifickému pojetí zkušenosti, podle nějž je završení čehokoli nejen nemožné, ale sledování takového cíle má destruktivní následky, v politice (vzestup totalitních režimů), kultuře (etablování regresivních hudebních forem, kdy např. Beethoven je tematizován jako autor, který se uzavření, celistvosti brání, zatímco Wagner představuje hudební totalitářství), apod. Dané téma má navíc tradiční logické vyjádření, jímž je vztah obecnosti a částečnosti, či také celku a části, jež Hegel systematicky řeší a k němuž nakonec dospívá v rámci spekulativní logiky, jejíž jsou výroky „pravda je celek“ či „celek je nepravda“ částmi. Adornova pozice vůči tomuto „systému“ je shrnuta v jeho konceptu negativní dialektiky, aniž by ale nutně vedla k vyjasnění, jak moc se tato dialektika liší od té Hegelovy, která se negativitou – mj. právě ve vztahu celku a části – explicitně řídí.
Úkolem práce je chopit se daného tématu v dalším zaměření buď na interní problém Hegelovy a Adornovy filosofie, resp. jejich vztahu, nebo v aplikaci na nějakou konkrétní oblast zkušenosti. Tou může být hudba (viz příklad typu Beethoven vs. Wagner), logika či matematika (viz problémy celku a části v moderních paradoxech), politická teorie a další. Podle toho bude upřesněna i literatura.
Ponecháme-li stranou otázku, jaký měl Wagner reálný vliv na Nietzscheho filosofické dílo, když víme, značný, zbývá problém toho, proč Nietzsche – přinejmenším verbálně – přehodnotil svůj vztah k Wagnerovi, a to počínaje „nečasovou“ úvahou „Richard Wagner v Bayreuthu“, kde o něm hovoří jako o hudebním diletantovi – což se snaží zamluvit, že je v dobrém –, a tuto kritiku pak postupně stupňuje takřka k nepříčetnosti, v termínech chorobnosti, degenerace, předstírání, teatrálnosti a podvodu. Strategie, jak tuto změnu vysvětlit, se různí, od čistě biografických, po analytické. Ty druhé si všímají nejen posunu akcentů ve Wagnerově tvorbě a Wagnerova sebepojetí, spojeného významně s přechodem od Feuerbachova vlivu k Schopenhauerovu, ale především u samotného Nietzscheho, s důrazy na fyziologický a taneční aspekt hudby, nyní identifikovaný s produkcí italskou a francouzskou.
Úkolem práce je uchopit vztah Nietzscheho a Wagnera v analytickém smyslu, tedy jako vztah věcně a filosoficky motivovaný, a to v dalším upřesnění toho, na co se v rozsáhlé problematice a literatuře zaměřit, už v nutném členění na aspekt čistě filosofický a aspekt hudební. V souladu s tím bude dále specifikována primární i sekundární literatura.
